V noci z neděle na pondělí jsem nešel ani spát. S naší Helenou jsme diskutovali poměrně dlouho, pak jsme s kolegy pozorovali noční oblohu a následně jsme se šli sbalit. O půl páté jsme jeli k faře, odkud jsme se ořesouvali asi půl hodiny na odbavení do dálkových autobusů. Nicméně na odbavovacím místě jsme se zdrželi. Autobusy, které tu měly být okolo šesté, přijížděly na půl desátou. a to s velkým zmatkem. Takže se zkomplikoval odjezd. Při něm byly organizovány i přestávky na poutních a odpočinkových místech, kde se ovšem odjezdy komplikovaly a nabíraly zpoždění. V pondělí večer jsme půl hodinu před půlnocí přijely do školy v Sydney, kde jsme ubytováni ve třídách. Teď máme čtyři ráno a stále čekáme na zavazadla, protože jely nějakým nákladním autem nebo něčím podobným. V nich máme v podstatě vše, hlavně spacáky a karimatky. Tady se nedávají kufry a batohy do zavazadlového prostoru autobusu (proč nevíme). Jinak asi tak oficiláně dvanáctihodinová cesta probíhala dobře. Většinu času jsem prospal (a dospal přecdhozí noc), takže jsem toho moc neviděl. Ono se to ani nedalo. Oproti Melbourne tu přímo pražilo sluníčko a bolely oči. Jinak na naší škole je osm počítačů, takže s připojením to bude podstatně horší. V okolí školy není ani žádná otevřená WiFi s dostatečným signálem. Pomalu končím, musím šetřit baterii, protože adaptér na australskou zásuvku je v kufru, který snad už je někde v Sydney (on jetu tak pět hodin, ale zatím nedorazil). Jo a nesmím opomenout - loučení s naší Helen bylo velmi pěkné. Měli jsme společnou večeři s jejími dvěma dcerami (ty měli přítele), na stole jsme měli zajímavým způsobem upravené kuře a opečené brambory. K tomu jsme měli šampus. Když jsme se u fary s Helen loučili, tak nám bylo smutno a říkali jsme si, jestli se ještě někdy potkáme. Musím končit optimisticky - ve škole nás přívítaly párky, rohlíky, buchty, čaj a káva (ta teďka došla). Takže snad se ozvu...