A je to za námi! Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, sedím na palubě letadla Korean Air a mířím do Soulu. Nicméně aby pořádku bylo učiněno za dost, tak musím popsat ještě poslední den. Ačkoliv by se mohlo zdát, že bylo určeno už jen pro balení, tak to jste na omylu. To jsme stihli v noci předtím, takže ráno patřilo výletům. První z nich byl do největšího akvária jižní polokoule, kam se šly podívat stovky lidí. Myslím si, že akvárko je dobrým byznysem - třeba vstupné pro dospělého je okolo třiceti dolarů. Nicméně na jednom místě najdete hodně tvorů podmořského a podoceánského světa. Největší pozornost ale má v první řadě krokodýl (který je téměř u vstupu) a pak procházka "pod vodou", která je doplněna i o zvuky z hlubin moře.

Druhé zastavení bylo v muzeu námořnictva. To je samo o sobě zdarma, ale musím říci, že mě moc nenadchlo. Zajímavější, ale již placené, byly návštěvy jednotlivých lodí. Počínaje pirátskou lodí, tak třeba americkým námořnictvím konče. Do nich jsem se vydal já a hodně se krčil na ponorce. Přeci jen při mé výšce jsem musel chodit pořád ohnutý. Následně jsme se na pátou hodinu odpoledne vydali do Stretfieldu, kde nás čekala poslední mše. V češtině. Zde nás byla už jen hrstka, protože v rámci posledního odletu nás do země české míří necelých třicet. Tímto by mohlo vyprávění končit, kdyby nebylo večera - s hostitelskou rodinou Blažkových. Ta nám po opuštění olympijského parku nabídla azyl a musím jí tímto vyjádřit velké poděkování. Bylo to u nich super! No a co večer - hovořili jsme o životě v Austrálii, takže pár zajímavostí:

  • doprava - většina lidí jezdí autem. Rodiny mají několik aut (třeba i pět) a není problém do práce jezdit každý den 120 km. Pohonné hmoty tu mají oproti nám zhruba o třetinu levnější, ale jim se zdají drahé. V minulosti bylo levněji, ale pak začali mít cenu podle světových trhů. Na silnicích se smí jezdit max. 110 km za hodinu. Mladí řidiči to mají složitější, protože jezdí na zkoušku a postupně dorůstají. Auta tu mají velký objem (téměř zbytečný) a velkou spotřebu. Silnic je tu dost, to nemluvě o víceproudovkách. Ale prý tu mají i zácpy (hodně často), ale mě to nepřišlo. Pokutování za přestupky je tu zajímavé, mají i bodový systém a je podstatně přísnější než u nás. Městská hromadná doprava v Sydney je státní. Jezdí hodně často, ale podle jízdních řádů na zastávkách nepoznáte, kudy co jede. Musíte se ptát u řidiče, takže na můj vkus hodně divné.
  • bydlení - byt 2+1 přibližně půl hodiny od centra v třicetiletém domě stojí zhruba čtyři sta tisíc australských dolarů
  • odpady - třídí se trochu jinak než u nás, protože dochází k jeho přetřídění. Zajímavé jsou poplatky - v Sydney přibližně 350 dolarů za rok a nepočítají se osoby.
  • továrny - jsou tu, ale v některých případech dochází ke stěhování firem za levnější pracovní silou, některé továrny jsou uzavírány apod. Lidé dostávají odstupné třeba ve výši dvouletého platu, ale také podle počtu odpracovaných let apod.
  • jídlo - sežene vše, ale hotový smažený sýr s hranolkami v podstatě vůbec.
  • alkohol - s ním je to zajímavé. Hospodští hodně často chtějí legitimaci, aby nenalili mladistvím. Dokonce kontrolují i téměř třicetileté. Pivo sežene téměř všechno. Nejdražší z českých je Staropramen, ale to samozřejmě musíte do specializovaných obchodů.
  • zdravotní péče - mají tu dvojí systém. Jeden je státní a k němu i nadstandartní péče, která je placená. Ta má za výhodu třeba dřívější vyřízení operace, kdy ve státním zařízení se musí čekat třeba rok. Příplatek za nadstandartní péči je třeba tři tisíce dolarů za rok.
  • televize - koncesionářské poplatky se tu neplatí. Nicméně poté, co vešly soukromé televize, tak přebraly dobrý program a na veřejnopravní prý nic pořádného nedávají.
  • taxi - za jeden kilometr chtějí zhruba1,5 dolaru. Od večerních 22 hodin do ranních 6 hodin